Pekinéz je společenské plemeno mimořádného exteriéru a jedinečné povahy. Soustřeďuje v sobě záhadnost a tajemnost starého Orientu a zároveň dokonalost a kouzlo i pro moderního člověka žijícího v dnešní uspěchané době. Abychom lépe pochopili jeho povahu, musíme se rozhodně seznámit s jeho historií - v jakých podmínkách a k jakému účelu byl vlastně vyšlechtěn.

Historie ze staré Číny

  Pekinéz je bezesporu jedním z nejstarších plemen psů vůbec. Jeho historie je těsně svázána s minulostí staré Číny - plné slávy, objevů, zvratů i úpadků. Většina původních prastarých dokumentů byla bohužel zničena, jisté však je, že již v roce 2356 př. n. l., odkdy se datují čínské dějiny, bylo plemeno pekinéz prošlechtěno a chovatelsky upevněno, počátky jeho chovu však sahají ještě mnohem mnohem dál. Jeho minulost je opředena spoustou půvabných pohádek, legend a pověstí - jedna z nich vypráví o zoufalé lásce lva, který se zamiloval do opičky - patron zvířat se nakonec nechal obměkčit a z tohoto nerovného svazku vznikl psík s důstojností, klidem, odvahou a hřívou krále zvířat a něžností, roztomilostí, chytrostí a maskou malé opičky.

  Celé minulé věky žil pekinéz ve výlučném prostředí císařského paláce a jeho zahrad, obklopen mohutnou zdí, skryt před zraky prostých lidí. Každý z nich měl přiděleného zvláštního strážce a pečovatele - mandarína nižší hodnosti a ten za něj ručil vlastním životem. Tento malý psík byl odpradávna oblíbencem čínských císařů a císařoven a představoval symbol všech ctností. Byl dokonce prohlášen za svatého a tak i uctíván. Pro svůj vzhled a ostražitou povahu byl přezdíván "lvím psíkem". Byl vždy pokládán za něco neobyčejného, mimořádného, opředeného tajemnem. Přísně se dbalo, aby se ani jediný pes nedostal mimo dosah císařského paláce, byly k tomu využity všechny prostředky včetně trestů smrti. Okolnímu světu měl zůstat zcela utajen. I přes přísné tresty byla ale vidina vysokých zisků větší a občas se přece jen některý psík dostal za zdi paláce do rukou zámožných čínských občanů. Právě odchovy těchto soukromých chovatelů v pozdější době naštěstí mohly obohatit velmi úzký genetický základ chovu pekinézů v Evropě.

  Exkluzivita a výjimečnost pekinéze se odrážela v jeho exteriéru. Přísným a už na tehdejší dobu vysoce odborným výběrem chovných jedinců bylo prošlechtěno plemeno, které se tak odlišovalo od jiných psů. Pes malého vzrůstu, s krátkými, ale silnými lehce zakřivenými nožkami, aby neměl chuť utíkat z císařského paláce a dostat se tak do nepovolaných rukou, nebojácný jako lev, aby mohl vždy oznámit případného vetřelce a srdnatě bránit svého pána, s překrásnou bohatou srstí a lví hřívou mnoha rozmanitých barev, aby se vždy některý psík hodil k různým císařským rouchům, s dobře osrstěnými tlapkami, aby našlapoval tiše a nerušil klid komnat, s něžně zkráceným nosem jaký mají posvátné indické opice a okouzlujícíma hlubokýma očima. Tehdy chovatelé údajně rozeznávali tři velikostní kategorie pekinézů - nejmenší "rukávníkoví" byli tak malí, že je jejich majitelé mohli nosit v rukávu šatů, prostřední "psi boha Slunce" a největší "lví psi", kteří svého majitele provázeli a bránili. Dnes již tyto kategorie nerozlišujeme, existuje pouze jediná varianta standardního pekinéze, ale vzhledem k tomuto pradávnému genetickému základu se i dnes můžeme občas setkat s rozdíly ve velikosti jednotlivých psíků. Cílem dnešních chovatelů však je ustálit standardní velikost (ani miniatura, ani monstrum).

Evropský chov od r. 1860

  Zásadní zlom v osudech pekinéze přinesl až rok 1860, kdy angličtí vojáci vtrhli do vladařského sídla v Pekingu, zpustošili jej a zmocnili se drahocenné kořisti - pěti posledních psíků. Ostatní psi byli na pokyn císařské rodiny usmrceni, aby se nedostali do nepovolaných rukou. Evropský chov pekinéze založilo právě těchto pět jedinců, kteří byli předáni významným osobnostem anglické šlechty včetně samotné královny Viktorie. Po těchto pěti psících ještě ale následovalo několik dalších importů od soukromých čínských chovatelů, kteří získali pekinéze i přes přísné zákazy "načerno" za veliké peníze od nepoctivých císařských ošetřovatelů - naštěstí se tak mohl zachovat pekinéz jako plemeno až do dnešní doby. Jako plemeno byl pekinéz schválen v roce 1896, jeho standard byl uznán o dva roky později. Kolébkou novodobého pekinéze je tedy Anglie, která dodnes udává trend v chovu.

Český chov od 20. století

  Je zřejmé, že pekinéz se objevil a choval v Československu již v předválečné době. Záznamy plemenných knih se bohužel nedochovaly, ale v roce 1946 vyšla kniha Bohuslava Braunera "Mikina", ze které je zřejmé, že se pekinéz u nás jistě choval a odchovával již koncem 20. let minulého století. Je to úžasné, poučné a vtipné vyprávění, ve kterém popisuje autor mimo jiné i mimořádné výkony svého nezhýčkaného pekinéze - psa Mickey of Hongkong - a můžeme jen žasnout nad aktuálností jejího obsahu, poznatků a myšlenek! Přelom v české historii pekinéze nastal až v roce 1968, odkdy obliba tohoto plemene začala rychle stoupat. Bylo dovezeno několik jedinců, nejprve převážně z Polska - chov tohoto plemene byl v tehdejším Polsku poměrně populární díky nadšené chovatelce paní Halině Pasionek (ch. stanice Mitang), která jejich chov zachránila a udržela v období ničivé 2. světové války a po ní. Tehdejší polští pekinézové byli poněkud odlišného typu, než jaký se později prosadil díky anglickým importům. Byli mohutnější, delší a vyšší, s méně bohatou srstí a delším nosem. Tito jedinci však byli poměrně silní a zdraví, dobře se prosazovali v chovu a dožívali se vysokého věku. Po nich následovaly v 70. a 80. letech další importy už také přímo z uznávané Anglie, z Německa a Jugoslávie (kde se chovalo na anglických importech). Exteriér českého pekinéze se výrazně změnil a jeho chov se dostal na slušnou úroveň. Nebylo zvláštností se na výstavě setkat i s více jak stovkou představitelů plemene.

  V současné době toto plemeno není v takovém rozmachu, přesto si stále udržuje své věrné příznivce, které okouzlilo svým úžasným exteriérem a jedinečnou povahou. Jistě není náhodou, že přežilo mnoho tisíciletí?